Filosofie smíru aneb o nápravě lidské mysli 473i17

Filosofie ztratila čtenáře, kterým nemá co nabídnout pro jejich moudrou orientaci ve světě. Specializovaná pojednání o „problémech“, které nezajímají už ani „odborníky“, neosloví jednotlivce při jeho konkrétním úsilí o porozumění tomu, kým sám je a co ho obklopuje. Chce-li filosofie mít opět své čtenáře, nemusí se však lacině podbízet banalizacemi nebo podkuřováním módním kulturním úkazům, které zmizí rychleji, než se objevily, a po kterých záhy neštěkne pes. Navzdory zkušeností potvrzované představě, že intelektuál je člověk hovící si v utrpení, ošklivosti, cynismu a sebelítosti, dospívá opravdu filosofické myšlení ke konstatování potřeby lásky, radosti, klidu a smíru jakožto lidskost člověka původně charakterizujících nálad či postojů. Koho se tato zjištění dotýkají, urážejí či rozčilují, právě tomu je určena kniha inspirovaná barokním žánrem „emendací“, tzn. nápravy lidského myšlení. Neboť to jediné, co lze v lidském životě změnit, je smýšlení. Kdo chce měnit svět, sám potřebuje pomoc, která spočívá v lásce a smíru se sebou i svým životem, jež takovému člověku patrně ze všeho nejvíc schází.